SLUNÍČKO, MACEŠKA A SLUNEČNICE
Nikdo z lidí už to nepamatuje, ale bylo to tak. Stromy, keře a tráva byly už tenkrát zelené, ale všechny květiny kvetly jen bílými květy průsvitnými. Tenkrát se také všechny květiny dívaly svými květy stále do sluníčka. Ráno se dívaly k východu a potom už pěkně otáčely své květnaté hlavičky až k západu. Sluníčko vedlo každou květinku svými paprsky za sebou.
Na jednom malém kopečku hlíny kvetl záhonek macešek. Byly bělounké jak padlý sníh a voněly velmi příjemně, neodmítnete to také prubnout, abyste také dnes dobře voněly, haha. Uprostřed toho záhonku na samém vršku rostla maceška a ta jednoho dne, bylo právě devět hodin, si řekla: – Už nebudu otáčet svůj květ za sluníčkem, aspoň chvilku ne, a uvidíme, co to udělá. – To je zvláštní, řekla, vždyť jsem si nikdy nevšimla, že potůček má modrou barvu. Hm, jistě si vypůjčil barvu od oblohy. To by bylo velmi slušivé, kdybych měla tak hezkou barvu, jako má obloha. – Po chvilce letěla nad maceškou vlaštovka. – Vlaštovičko, podívej se, nejsem už náhodou modrá? – Jsi právě tak modrá, jako já jsem bílá, – smála se vlaštovka. To macešku mrzelo.
Přestala se dívat na oblohu a prohlížela si vše, co bylo před ní. Mezitím se sluníčko už víc naklonilo k západu. Maceška si řekla, že se už dost nahleděla a že se zase otočí ke sluníčku. Ale ať se sebevíc snažila, nemohla už svůj květ otočit. Netušila, že v dobu, kdy se zastavila, sluníčko pokračovalo dál a paprsky, kterými ji vedlo, se přetrhly.
A tak musela zůstat taková, jaká byla. Všimla si, že barva potůčku potemněla. Ano, protože na obloze byl velký mrak. Sluníčko bylo již nad západem a z mraku se spustil déšť. Pršelo, ale s ním svítilo sluníčko. Maceška sklonila svůj květ, aby kapičky deště mohly stékat po lístcích.
Když mrak přešel, přestalo pršet a maceška zvedla hlavičku a div že údivem nezkameněla. Přes celou oblohu zářil sedmi barvami veliký oblouk. – Ah, to je krása, podívej na to! Škoda, že ostatní macešky nemohou ten div vidět, že se nemohou ohlédnout dozadu. –
V tu chvíli letěla zase aero vlaštovka. – Podívej se, vlaštovko, co je na obloze! – Hm, to je přeci duha… – A co je to duha? – Duha jsou paprsky sluníčka, proměněné v barvy stejnoměrně po oblouku. – Sluníčko umí vyrábět takové barvy? – Sluníčko umí všecko. – Tak proč my nemáme takové barvy? – Zeptej se sluníčka, já už musím letět, aero a další cíle.
Maceška o tom přemýšlela, jak mohla… V noci vyprávěla, co za dne viděla. Macešky se divily a věřit nechtěly. Zeptaly se travičky a travička dosvědčila, že je to pravda… Vyprávěly to pak ostatním a ty zase jiným, a než se objevily na východě červánky, už to věděly všechny květinky.
Rozhodly se, že druhého dne provedou vše tak, jak jim radila maceška. Jenom slunečnice nesouhlasily. – Sluníčko je naším pánem a dárcem života, a proto my mu tu musíme zůstat věrné společnice. – Slunečnice byly tenkrát jen tak velké, jako dnes kopretiny.
Když druhého dne sluníčko zapadalo za obzor, povšimlo si, že jenom slunečnice se na něj dívají svými květy a jen ony mu přejí dobrou noc. Všechny ostatní květiny byly obráceny zády. – No tohle! To se přece nikdy nestalo! Zítra všechno vyšetřím, – řeklo a usnulo krátce poté.
Když ráno vyšlo, ptalo se květin, proč se mu nedívaly do tváře až do západu. Květiny řekly sluníčku pravdu.
Sluníčko se porozhlédlo přísně na macešku, ze které v drobounkých patrně nepatrných kapičkách stékala rosa. Sluníčku bylo macešky líto a zeptalo se mírně: – Tak tobě se líbí barvy? – Ano, zašeptala. – Která barva se ti nejvíc líbí? – Všechny. – Všechny? –
Potom se vyptávalo ostatních a dovědělo se, že všechny by si vybraly jinou barvu. – Hm, nu tak dobře, řeklo mrzoutsky. – Mně se ta vaše bělostná barva líbila nejvíc, ale když chcete, dostanete tedy barvu podle své chuti. – Sluníčko požádalo mráček, aby spustil déšť.
Na obloze zazářila duha krásných barev. – Tak si vyberte, ale rychle. Až mráček vyprší, duha zbledne a vezme za své. – Květinky si vybíraly…
Macešky si nabraly mnoho různých barev a pestře je rozložily na svém květu.
Ostatní květiny si vybraly barvy, které mají dodnes. Některé květinky však vybíraly, vybíraly, marnotratně, zbrkle a přihlouple, a než si vybraly, mráček se vypršel, duha vyprchala. A květiny zůstaly bílé a jsou bílé od těch dob až po naše časy.
Slunečnicím za jejich věrnost dalo sluníčko vyrůst vysoko, vysoko nad všechny květiny. Dalo jim také největší květ a krásnou – zlatožlutou barvu, právě takovou, jakou má sluníčko, když zapadá.
Od té doby jen slunečnice mohou doprovázet sluníčko svým květem od východu až k západu a dívat se do jeho přejasné tváře.
BÝK
Lhůta cca. 21.4. – 20.5. vládce: Venuše a živel: země
V husté teplé těžké hlíně
leží klín a úl
A v tom úle a v tom klíně
prostírá se stůl
V čele stolu kněžna celá
samý drahý skvost
Ztěžka sklápí víkem těla
Adamovu kost
Trochu se jí točí hlava
jak se točí svět
Od kořene stoupá láva
míza krev a med
Nová inspirace už je zde. Jiskra vzniku letí světem, viditelná všem, kdo vidí nově. Teď je třeba ji uskutečnit tady a teď, v plné realitě. To je úkol Býka. Býk je první uskutečnění.
To, co bylo jen nápadem, se v Býku stává tělem. Co bylo výšlehem ze tmy, dostává konkrétní tvar. Býk obaluje čirou možnost hmotou, buduje pevné formy a zajišťuje přežití.
Z prázdna se noří Matka země, Mater – Materia prima všeho stvoření. Býk je znamení zemské a představuje náš fyzický svět. Byl-li Beran ohnivým semenem budoucnosti, je Býk kořen přítomnosti, mocně zapuštěný do hlíny.
Člověk–Býk je jiný nežli Beran, protože jeho místo na spirále vývoje je dál. Bude mít jiný úkol. I on na svou uskutečnitelskou práci potřebuje plno vůle. Proto i on dostal rohy, ale jinou vůli než tu beranskou.
Býk je pomalejší, vytrvalejší a houževnatější. Má tvrdou hlavu na mohutné šíji, uvyklé na těžký náklad. Má sílu tahouna a vitalitu rváče. Nevznáší se, chodí po zemi.
Jako všichni reprezentanti živlu země je to člověk pozemský. Dobrý býk má vlídnou vůni rodné hroudy a je z lidí, jimž se říká zemití. Má zdravý selský rozum a umí vzít za věc. Postará se o to, co je třeba, a je neúchylně poctivý.
Špatný Býk není zemitý, ale přízemní. To je hmotař nejhrubšího zrna, pro nějž je život zbožně tržní směnou a nezvedne zrak nad nízký obzor zisku. Dobrý Býk je tvůrce hmotného bohatství světa, špatný Býk pouze jeho konzument (křečkové a sysli…).
Vládne zde Venuše–Afrodité, paní krásy, lásky a smyslové radosti. Býkům vděčíme za mnoho radosti i krásy, za chléb i za záhon růží, za mistrně vykroužený džbán i za obraz. Z jejich řad vycházejí malíři a architekti, ale i rolníci, pekaři a krejčí – všichni, kdo obrazně i věcně berou hmotu do svých rukou, aby se v tomto světě vůbec dalo žít.
Býk mívá sílu jednoduchosti. To není otázka intelektu. V Býku jako kdykoli jindy se rodí prosťáčci i géniové, ale i býčí génius bývá „jednoho ducha“, je veden plodnou silou prostoty.
Býkovo srdce tíhne k jednoznačnosti. Když miluje, tedy miluje. Když nenávidí, tak nenávidí. Nic mezi. Žádný polotón, šerosvit a rafinované hry citů. Když už, tak už! Štěstí sálá, steskem pukne skála. A když se Býk hněvá, radši mu uhněte z cesty. To se i klidný tahoun mění v zuřivého býka arény.
Podobně býčí rozum chápe problémy. Vidí je v celku, ne roztříštěné do detailů, v úderně jasném reliéfu a ne v matoucí vnitřní jemnosti. Pro Býka je všechno tak či naopak. Někdy je přesný. Nedá se splést jalovými žvásty a jde otázce přímo na kořen. Jindy dělá chyby. V touze po kompaktní pravdě téma zjednoduší a nepostřehne rozpor skrytý pod povrchem.
Co však potřebuje nejvíc? Být si jist. Má-li svou jistotu, je takřka neporazitelný. Jak pohádkový obr čerpá sílu z Matky země. Potřebuje dotek reality – jako nevěřící Tomáš musí do rány vložit prst. Jeho slabinou jsou pochybnosti. Všude tam, kde nelze říct ano či ne, kde děsná nejasnost světa bloudí v paradoxech a na žádné absolutno není spoleh, tam Býk slábne v kolenou. Ztrácí půdu pod nohama, neví čemu věřit. Obr je hříčkou větru jako padající list.
Dobrý Býk je otevřený člověk, špatný Býk je nehorázný hulvát. Ale oba stojí k nepříteli čelem, neintrikují a nevrážejí do zad nůž. Na život s dvojí tváří jsou příliš jednolití. Býk je beztaktní či přímý, ale neumí být diplomat.
Nejtrapnější forma Býka je konzumní primitiv. Nad jeho oponou je napsáno „Já sobě“, musí mít vždycky pravdu a užívá svou přímost jako jeskynní mužík kyj.
Ušlechtilý Býk je solí země. Je vroucí a ryzí, spolehlivý a čestný. Vlastní silou nadlehčuje naše břímě. Zůstává po něm zlatá linka krásy a jeho náruč nás drží jako pevný štít.
TAK MLUVÍ BÝCI:
Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní život vůbec. Bytí lidí není určeno jejich vědomím, naopak, jejich vědomí je určováno bytím. (Karel Marx)
*
Nemáš nekonečné bohatství, má trpělivá, snědá matko prašná země!
Dřeš se, abys naplnila ústa dětí, ale jídla je málo.
Nad tvými výtvory krásy se vznáší slzná mlha.
Vliji své písně do tvého němého srdce a svou lásku do tvé lásky.
Budu tě uctívat prací.
Viděl jsem tvou něžnou tvář a miluji tvůj chmurný prach, Matko Země.
(Rabíndranáth Thákur)
*
Nikdy tedy neříkej jako někteří: Hmota je vyčerpána, hmota je mrtvá. – Až do posledního okamžiku všech věků hmota bude mladá, bující, jiskřivá a nová pro každého, kdo chce.
Jak krásný je Duch, když se line do výšin, ozdoben bohatstvím Země!
Koupej se ve hmotě, synu člověka. Ponoř se do ní tam, kde je nejprudší a nejhlubší. Potýkej se s jejím proudem a pij z jejích vln. To ona kdysi kolébala tvoji nevědomost – a ona tě donese až k Bohu!
(Teilhard de Chardin)
LEV
Lhůta cca. 21.7. – 20.8. vládce je Slunce a živel je oheň
Jsem hříva Slunce Po nebeské pláni
pluje zlatý člun
jsem štědré světlo se vztyčenou dlaní
Jsem poledne Jsem trůn
Jsem srdce zvonu Jeho plavou slávou
světélkuje sad
A žhavá šťáva prosakuje trávou
pod lisem mých pat
Jsem pastýř stromů Ženu do koruny
vzpurné stádečko
Ó jak bych vypil mandarinku Luny
Žízním Lunečko
Léto vrcholí. Den palčivě sytý sluncem stoupá k majestátu poledne. Už podruhé vzplál zvířetníkový oheň, tentokrát aby dal sílu rostoucímu stromu. Byl-li Beran jiskrou vzniku, je Lev jasně rozhořelým plamenem.
Lev je druhé znamení výchovy a péče, ale plní svůj úkol jinak nežli Rak. Snad není v celém zvířetníku dvou tak různých rolí. Proti úzkostně podrobivé něze Raků stojí hrdá a smělá vůdčí síla Lvů. Drobná bledá Luna proti Slunci v letní slávě. Rak se choulí do ticha a klidu a Lev je horká růže, rozvitá do vřavy života.
Lev nastupuje, aby převzal moc. V učebním plánu vývoje musí být i lekce umění vládnout. Bez něj by svět zahltil chaos nebo marnost (jako je tomu v nehezkých příkladech České republiky, státu se lvem ve znaku). Tomuto umění se Lvové učí první. Lev je převzetí vlády nad světem.
Rak–matka dostal do správy skutečnost ve stadiu novorozeněte a odchoval ji z dětské bezmoci. Přichází Lev, otec a mocný vladař, a vede dospívajícího syna. Pevnou rukou puberťáka pobertu učí poslouchat.
Od matky dostalo dítě dary vodní: vláhu, déšť, mateřské mléko. Otec mu dá dary ohně: žár a energii. Rozpálí v něm bojovnost a kuráž. Musí řešit problém míry: kolik Slunce, aby nesežehlo, kolik síly, aby nedestruovala. Lvi mají sklon ve všem přehánět.
Lev je hrdina a vládce. Dominanci si přinesl už na svět. Nejstručnější slovo pro něj: Lev je veliký. Má akční rádius silné osobnosti. Ostrý akcent tragédie i nadsázka komedie dávají jeho příběhům větší obrys. Lev netroškaří, žije naplno. Mantronix In Full Effect style.
Lvi mají lví podíl ve vládách všeho typu. Chrání nás svou odvahou stát na vrcholu – tam, kde nejvíc pálí slunce a kam nejčastěji bije hrom. Odevšud je na ně vidět. Proč ne? Jistá okázalost patří ke lví kráse. Jen ať salón žasne, když se kolem nesou lvové salónů!
Každé znamení má svoje provokační téma a u Lva je to téma pokory. Nedostal jí příliš. Jeho přirozené místo je až v zenitu. Čím lépe umí vládnout, tím těžší je pro něj podrobit se. To ostatně pozná záhy. Čím typičtější Lvíče, tím nesnadnější dětství. Dětská kůže je mu těsná jako malá botička. Jen to zkuste, cítit se jako patriarcha a léta hrát trapnou roli děcka! Na to Lev nemívá trpělivost a lze ji přát pouze jeho rodičům.
Lev balancuje mezi hodnotami, které někdy nepřehledně splynou: mezi hrdostí a pýchou, velikostí a velikášstvím, pravou vznešeností a prázdnou grandiozitou. Být nahoře znamená povinnost reprezentovat ty dole. Noblesse oblige – urozenost zavazuje. Nejlepší ze Lvů zavazuje lidský ideál.
Dobrý Lev splňuje jednu z bájných představ, je to Spravedlivý Král. Je velkomyslný a štědrý, odvážný a smělý. I těm nejmenším popřeje sluchu a uraženým a poníženým vrací naději.
V jeho záři má život svůj patos. Je v něm místo pro vášeň i pro krev, pro úžas i pro homérský smích. Pro křehký pojem cti se podstupuje souboj – a vítěz večer uspořádá slavnost, kam pozve všechny bojácné a slabé, kde se stoly prohnou pod hojností jídla a do tmy bude tryskat ohňostroj.
Špatný Lev je náfuka a tyran. Běda, jestli se neprodral až na šéfovskou židli! Pak bude císařem své ženě a neomylným papežem svým dětem. Občas se zalkne vlastní ješitností, ale někdy mu okolnosti nebezpečně přejí a on se stává diktátorem, napoleonem s velkým nebo malým N.
Otázka, kterou si vývoj lvím prizmatem klade, je problém, před nímž stojí každá moc. Kam až smí sahat její panství, aby nepoškodila to, co jí nebylo dáno, ale jen svěřeno k opatrování. Nejmoudřejší Lvové vědí, že i svrchovaná moc je jinou formou služby, a pokorni před svou vlastní silou slouží nám všem shora. Kalí nás ohněm. Střeží nás před svobodou, k níž jsme ještě nedorostli, a tím chrání naši dospělost.
TAK MLUVÍ LVI:
Analyzuji-li své vzpomínky, – již v prvních letech tohoto živůtku pociťoval jsem sebe a lidstvo jako dvě spolu válčící moci; a již v prvních letech podceňoval jsem instinktivně svého nepřítele, – považoval jsem jej za nic. Již tenkrát byla mou základní, všude ranně mlhavě probleskující, a přitom mohutnou vlastností VŮLE, stále sebe objímající a vše absolutně komandující. Těžko žít s ní dospělému, těžší dítěti…
(Ladislav Klíma)
*
Člověk bez odvahy a vůle je pouhá věc.
(Napoleon)
*
Kdybych já byl dobrý český král Ludvík, takto bych panoval. Domácí obyvatelstvo by na rozdíl ode dneška mělo všecky výhody a přednosti před turisty, kteří by naopak byli přepadáni na cestách, notně vystrašeni a obráni o kuřivo a fotoaparáty. S hanbou by se vraceli domů, protože jejich měna by tu neplatila nic a jejich rozum by tu pro jinakost každé věci ničeho nechápal. Jenom by se šířilo po světě, že se tu v polích dobře daří dobytku i lidem, ptákům ve vzduchu a ve vodě rybám. Že prostě oděný lid si za slabý půlden práce v továrnách i úřadech vydělá na skromný byt i stravu a zbytek času se baví s přáteli, ženami a dětmi. A každý by toužil uvidět takovou zemi, jenže stalo by se příslovečně těžkým vloudit se sem. – Akorát ještě nevíme, jak bychom posoudili případy našich lidí, kteří odsud, nevíme dobře proč, kdysi odešli a teď by chtěli zpátky. Museli by nás, Ludvíka, moc a moc prosit!
(Ludvík Vaculík)
*
Počítej, nebo i nepočítej se štěstím.
(Jirka)
Karel Šíp: LEV
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
pod klenbou slunce
hřeje se dál
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
lev je všeho tvorstva král
Lev čeká na svou šanci
a vždy ji promění
lev má svou eleganci
a lásku k umění
Kraluje rovněž sportu
nemá vztah k remíze
míří vždy na aortu
a má rád peníze
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
pod klenbou slunce
hřeje se dál
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
lev je všeho tvorstva král
Z hrudi by srdce vyrval
když láskou zaplane
to dělá strašnej virvál
já znám lvy zklamané
Cesta lva k světské slávě
nebývá ubohá
lev často mívá právě
protekci u Boha
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
pod klenbou slunce
hřeje se dál
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
lev je všeho tvorstva král
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
pod klenbou slunce
hřeje se dál
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
lev je všeho tvorstva král
